O mně

Klid v chaosu. Jistota v nejistotě.

Moje cesta

Dlouhodobě se pohybuji na pomezí zdravotnictví, sociální práce, humanitární pomoci a vzdělávání.

Dlouhodobě se pohybuji na pomezí zdravotnictví, sociální práce, humanitární pomoci a vzdělávání. Přes deset let jsem vedla Český červený kříž v Jablonci nad Nisou a později jsem spoluzaložila a několik let vedla organizaci Červený trpaslík – centrum zaměřené na dobrovolnictví, vzdělávání a péči.

Během své kariéry jsem stála za projekty nejen regionálními, ale i s přesahem na evropskou úroveň. Například projekt "Na vlně života s tlukoucím srdcem", kde jsem byla nejen projektovou manažerkou a spoluautorkou příručky první pomoci, ale také lektorkou a evaluátorkou. V rámci tohoto projektu jsme spolupracovali s policií, vězeňskou službou a hasiči na praktickém vzdělávání jejich příslušníků v první pomoci, díky projektu jich školením prošly stovky.

Dalším významným projektem byl "Age management pro život Červeného kříže", během kterého jsme s týmem zkoumali profesní senioritu, motivační postupy a snažili se implementovat principy age managementu do chodu organizace.

Během období pandemie COVID-19 jsem pod tlakem s úzkým týmem během několika dnů vytvořila zázemí krizového calcentra a Dobrocentra, které fungovalo bez přestávky téměř rok. Dobrocentrem prošlo přes 450 dobrovolníků, na chodu se podílelo několik organizací a krizové calcentrum pomohlo tisícům lidí. Během úvodních šesti měsíců jsme v úzkém týmu 5 lidí odsloužili více než 1650 hodin dobrovolnické práce a celkově naší dobrovolníci "darovali" tisíce hodin – fungovali jsme v domácnostech, pomáhali seniorům, vozili obědy, scháněli chronické léky, venčili psy, uklízeli. Byli jsme vším, co lidé potřebovali, aby se jim žilo o kousek lépe.

I díky tomuto úsilí Český červený kříž v Jablonci nad Nisou ukázal, že má své místo ve společnosti – na konci mého působení jsem převzala právě za činnost ČČK v posledních deseti letech nejvyšší městské ocenění "Pro meritis". Organizace Červený trpaslík pak dokázala, že vzdělávání, dobrovolnictví a péče jsou směr, který dodává sílu nejen komunitě, ale i těm, kteří pomáhají.

Po náročném období pandemie jsem svou cestu postupně ubírala jiným směrem již v kovide  jsem začala pracovat na jednotce intenzivní péče v Jablonecké nemocnici a cítila, že je čas předat obě organizace do schopných rukou, aby mohly pokračovat ve svém poslání. Později mě život zavedl na Zdravotnickou záchrannou službu Libereckého kraje, kde jsem našla svůj nový směr a jasný smysl své práce. Nyní se připravuji na atestaci z urgentní medicíny, zároveň se věnuji vzdělávání v oblasti supervize, psychohygieny a komunikace. 

Věřím, že pomoc druhým není výjimečný čin, ale dovednost, ke které se lze naučit vracet.

"Jsem Katka, záchranářka. Mám za sebou nejen sirény a výjezdy, ale i zkušenost s aplikovanou psychoterapií a sociální prací.

Vím, jak to vypadá, když jde do tuhého v terénu i v hlavě. Byla jsem u velkých mimořádných událostí, kde se míchá chaos s emocemi, a mojí rolí je v tom držet klid a pomáhat, aby v tom nikdo nezůstal sám.

Zároveň si nesu i vlastní příběh. Vyrůstala jsem v prostředí, které nebylo jednoduché, zažila jsem věci, které bolí víc než zranění na těle.
A právě proto dnes vím, že i když si člověk nese těžkou minulost, nemusí ho to definovat. Dá se najít cesta ven a síla jít dál."

"A jedním z důvodů, proč tu dnes stojím, je to, že o těchhle věcech má smysl mluvit."

Jak učím

Neučím postupy nazpaměť.

Učím vás rozumět tomu, co děláte – abyste si dokázali zachovat klid a rozhodnout se ve chvíli, kdy na tom opravdu záleží.

Ve výuce propojuji odbornost, praxi a lidský přístup. Dávám prostor otázkám, sdílení i chybám, protože právě tam vzniká skutečné učení.

Mým cílem je, aby si lidé z kurzu neodnesli jen informace, ale hlavně jistotu, že si troufnou pomoct.

A někdy se i zasmějeme. Protože když se člověk může nadechnout, učí se lépe.

Začínám znovu ... 

Od března 2026 jsem zpátky v akci.

Ne proto, že "by se mělo". Ale proto, že mi to dává smysl.

První pomoc, péče a psychohygiena mě baví. A podle reakcí lidí to není jen můj pocit.

Za ty roky jsem učila napříč prostředími – od školek po složky IZS.
Dnes se ke mně ale lidé čím dál častěji vrací jinak:
"Nemohla bys…?"

A já říkám, že jo.

Dnes už nejde jen o kurzy.

👉 Učím první pomoc tak, aby ji lidé opravdu zvládli, když na tom záleží.
👉 Pomáhám zvládat péči o blízké doma – ve chvílích, kdy se nemoc zhoršuje a nikdo vám přesně neřekne, co dělat.
👉 Provázím rodiny obdobím, které si nikdo neplánuje – od vážné diagnózy až po závěr života. Tak, aby v tom nebyly samy.

Protože realita není jen medicína.
Je to i únava, strach, nejistota… a někdy ticho, ve kterém nevíte, co říct.

Vedle toho pracuju i s těmi, kteří drží ostatní:
👉 workshopy a programy zaměřené na wellbeing, psychohygienu a prevenci vyhoření
👉 podpora týmů i jednotlivců, kteří dlouhodobě pečují o druhé

Protože péče nezačíná u výkonu.
Začíná u člověka.

Po pauze jsem odpočatá.
A možná víc než dřív vím, proč to celé dělám.

Takže jestli vás napadá "nemohla bys…?"
Klidně napište.
Dost možná můžu.